Byli jsme příliš mladí

Ten den začal jako každý jiný. Kdo by předpokládal, že právě ten den změní můj život? Vlastně, nejen můj, ale náš. Ten den se stalo něco, o čem jsem si myslel, že je to to nejkrásnější a nejlepší na světě.

Ale jak už to bývá, všechno bylo úplně jinak...

"Nenávidím tě!" zakřičela na mě. "Nenávidím tě, jdi pryč!" Při tom do mě strkala, jakmile jsem se pokusil ji pohladit.
"Co se stalo?" ptal jsem se pořád dokola nechápavě. Nebyl jsem si ničeho vědom.
"Co se stalo? Jsem těhotná!" zakřičela se slzami v očích.
"A se mnou?" položil jsem udiveně přihlouplou otázku.
"A s kým asi? S tebou, hajzle!" zaječela na celý perón. Lidé se zastavovali a dívali se na tu podivnou scénu, kterou právě vyvrcholila tou nejúžasnější zprávou. Přitom jsem úplně zapomněl na její slzy, na její nadávky. Byl jsem náhle příliš šťastný na to, abych si uvědomoval její zoufalství.

Byli jsme mladí. Až moc mladí. Ona měla sedmnáct a já o dva roky více. Já měl rok do vojny a ona do konce školy. Byli jsme ještě hloupý, ale já byl v tu chvíli tím nejšťastnějším klukem na světě!

"To je báječné!" zvolal jsem a i přes její odpor ji objal. Začal jsem křepčit, křičet, smát se, prostě dělat ty nejbláznivější věci!

Po chvilce přestala plakat. Nechala se pohladit a přitisknout. Stále jsem si neuvědomoval ten rozdíl, který mezi námi byl. Ona smutná, já šťastný. Ona zoufalá ze své budoucnosti, já s růžovými brýlemi na očích.

Ten okamžik se nedá zapomenout. Ten den mi změnil život.

Po nějaké době jsme se rozloučili. Ona jela domu a já také. Každý pěkně zvlášť. Celou cestu jsem uvažoval nad tím, jak to říct otci. Tušil jsem, že i on se bude ptát na stejnou otázku, na kterou se mě zeptala. "Co bude dál?"

Přiznávám se, že jsem to nevěděl. Ani jsem to vědět nechtěl. Byl jsem rád, byl jsem šťastný, že právě ona nosí pod svým srdcem mého potomka. Bylo to pro mně v tu chvíli vše, po čem jsem mohl toužit. Toto byl můj zrod, život i smrt. To byla má minulost, přítomnost i budoucnost.

Když se na tu chvíli dívám dnešními očima, tak musím přiznat, že mi to připadá směšné. Umíte si představit člověka, který stojí na okraji propasti a je šťastný, že do ní spadne? Já ne, ale tenkrát jsem to byl já. Stál jsem tam a díval se na dno propasti. Díval se dolu, ale přes opar nic neviděl. Snad to byl ten důvod, proč jsem si neuvědomoval, že tady končí slastný život a začíná krutá realita.

S otcem jsem se potkal na autobusové zastávce. Dělal jsem jakoby nic. Počkal až nastoupíme a autobus se rozjede. Věděl jsem, že v plném autobusu lidí si otec nedovolí žádnou nepřiměřenou reakci.

"Tati?" Začal jsem opatrně.
"Ano?"
"Chtěl bych ti něco říct."
"A co?"
"Budeš dědečkem."
"Kým budu?" Jeho únava z očí zmizela. Zamračil se a zopakoval otázku, jakoby nevěřil svým uším.
"Dědečkem," zopakoval jsem s úsměvem. V tu chvíli jsem přestal bránit svým pocitům.
"Aha," řekl klidně a zadíval se z okna na ubíhající krajinu.

Zbytek cesty jsme seděli a mlčeli. Na nic se neptal. Jeho reakce byla pro mne nepochopitelná. Myslel jsem, že bude hudrovat, vyčítat, láteřit, ale nic. Vůbec nic!

Po příjezdu do naší vesničky se odebral do hospody. Domu přišel až pozdě večer. Nic neříkajíc se umyl, najedl a šel spát.

Druhý den se mnou mluvil jakoby se nic nestalo. Nesdílel radost, ale ani nic nevyčítal. Mlčel.

Až po dlouhé době jsem pochopil, proč se tak zachoval. Starost o nás mu nedovolovala mi cokoli vyčítat. Bál se, že bych odešel a on by nemohl pochovat své vnouče. Měl radost a zároveň starost. To co já si neuvědomoval, tak to on už věděl.

Škoda jen, že radosti netrvají dlouho. Celý rok nás obšťastňoval klouček. Ano, byl to syn. Kluk jak řípa!

Otec se s ním chlubil kudy prošel. O kočárek se doslova pral. Každá chvilka z vnoučetem byla pro něj vším. Já zas byl šťastný, že mohu ke svému dítěti v noci vstávat, dávat mu pít s flašky a přebalovat plínky. Každý okamžik byl pro mne rájem na zemi.

Ale jak jsem již napsal, žádná radost netrvá dlouho. Po roce jsem musel odejít na vojnu. Ona se odstěhovala ke svým rodičům a za mnou jezdila jednou za týden. Netrvalo dlouho, a nepřijela vůbec.

Od té doby se šťastné dny změnily v noční můru. Život ztratil smysl.

Tenkrát se změnil můj život podruhé. Změnil se mně, ale i ostatním lidem. Tenkrát se psal rok 1989.

Byli jsme mladí, příliš mladí na to, abychom si uvědomovali, jak moc nám jedna šťastná chvilka dokáže změnit celý život. Je úplně jedno o jakou chvilku jde.