Svět se nezastaví

"Kvůli tobě se svět nezastaví." Ani už nevím kdo mi to řekl, ale zůstalo mi to nějak v paměti. Skutečně se kvůli mě nezastaví, i kdybych se rozkrájel.

Již jsem za svou významnou polovinou života. Zasadil jsem strom(y), zplodil potomka(y), ale dům nepostavil.

"Není důležité postavit skutečný dům. Nejedná se o dům z cihel. Domem je myšlena spokojená rodina, která drží při sobě i několik generací!" Tak takhle reaguje můj přítel. Nemám co bych namítal, vždyť na tom něco je.

V dávných (i když ne až tak dávných) dobách se v první řadě zachraňoval z hořícího domu stůl. Stůl byl z dubového dřeva, takže dost bytelný, a dědil se z generace na generaci. Možná to nyní vyznívá úsměvně, ale v těch dobách nebylo podstatou správného žití mít peníze, ale mít rodinu u jednoho stolu.

Stůl spojoval všechny členy rodiny, tedy i celého rodu. Majetek se přisuzoval automaticky prvorozenému synu a dívky se prodávaly do jiných rodin za účelem rozšíření rodinného majetku. Slovem "prodej" je myšlen sňatek, o kterém rozhodoval otec (tedy hlava rodiny) bez souhlasu dcery.

Všem to připadalo normální. Až postupem času, a vlivem několika jedinců, se celá tato tradice rozpadla. Nyní si položte otázku, jakou hodnotu má pro vás rodinný stůl? Odpovím za vás, žádnou!

Stejné je to i s jinými hodnotami, jímž dneska říkáme sociální. Děti opouštějí rodiče, sourozenci se od sebe odlučují. Je jen málo rodin, kde zůstává zachována soudržnost. A to je opravdu velká škoda.

Je faktem, že tehdejší život nebyl pro mnohé jednoduchý (zvláště pro dívky), ale dával velkou naději překonávat i ty nejtěžší překážky, které život nastavuje. Tenkrát by lidé nepochopili, proč bratr bratru nepomůže, když mu vyhořela chalupa, nebo jeho majetek spláchla velká voda. Těžko by chápali, že nám pomáhá příspěvek od státu, zatímco jim pomáhal soused.

Pravda. Byla bída, ale pro takovou rodinu to byla menší pohroma chcíplá kráva, než rozbitý stůl. A proč? Protože tu krávu mohli koupit, ale rozbitý stůl symbolizoval rozbité rodinné a rodové svazky!

Zkusme nad tím trochu zapřemýšlet. Nebylo by lepší se z části vrátit k některým tradicím? Zvláště v době, kdy slovo "bída" má úplně jinou hodnotu, než-li znali naši předci?

Já vím, svět se nezastaví, ale my bychom mohli. Alespoň v honbě za mamonem na úkor rodinných tradic.

Byli jsme příliš mladí

Ten den začal jako každý jiný. Kdo by předpokládal, že právě ten den změní můj život? Vlastně, nejen můj, ale náš. Ten den se stalo něco, o čem jsem si myslel, že je to to nejkrásnější a nejlepší na světě.

Ale jak už to bývá, všechno bylo úplně jinak...

"Nenávidím tě!" zakřičela na mě. "Nenávidím tě, jdi pryč!" Při tom do mě strkala, jakmile jsem se pokusil ji pohladit.
"Co se stalo?" ptal jsem se pořád dokola nechápavě. Nebyl jsem si ničeho vědom.
"Co se stalo? Jsem těhotná!" zakřičela se slzami v očích.
"A se mnou?" položil jsem udiveně přihlouplou otázku.
"A s kým asi? S tebou, hajzle!" zaječela na celý perón. Lidé se zastavovali a dívali se na tu podivnou scénu, kterou právě vyvrcholila tou nejúžasnější zprávou. Přitom jsem úplně zapomněl na její slzy, na její nadávky. Byl jsem náhle příliš šťastný na to, abych si uvědomoval její zoufalství.

Byli jsme mladí. Až moc mladí. Ona měla sedmnáct a já o dva roky více. Já měl rok do vojny a ona do konce školy. Byli jsme ještě hloupý, ale já byl v tu chvíli tím nejšťastnějším klukem na světě!

"To je báječné!" zvolal jsem a i přes její odpor ji objal. Začal jsem křepčit, křičet, smát se, prostě dělat ty nejbláznivější věci!

Po chvilce přestala plakat. Nechala se pohladit a přitisknout. Stále jsem si neuvědomoval ten rozdíl, který mezi námi byl. Ona smutná, já šťastný. Ona zoufalá ze své budoucnosti, já s růžovými brýlemi na očích.

Ten okamžik se nedá zapomenout. Ten den mi změnil život.

Po nějaké době jsme se rozloučili. Ona jela domu a já také. Každý pěkně zvlášť. Celou cestu jsem uvažoval nad tím, jak to říct otci. Tušil jsem, že i on se bude ptát na stejnou otázku, na kterou se mě zeptala. "Co bude dál?"

Přiznávám se, že jsem to nevěděl. Ani jsem to vědět nechtěl. Byl jsem rád, byl jsem šťastný, že právě ona nosí pod svým srdcem mého potomka. Bylo to pro mně v tu chvíli vše, po čem jsem mohl toužit. Toto byl můj zrod, život i smrt. To byla má minulost, přítomnost i budoucnost.

Když se na tu chvíli dívám dnešními očima, tak musím přiznat, že mi to připadá směšné. Umíte si představit člověka, který stojí na okraji propasti a je šťastný, že do ní spadne? Já ne, ale tenkrát jsem to byl já. Stál jsem tam a díval se na dno propasti. Díval se dolu, ale přes opar nic neviděl. Snad to byl ten důvod, proč jsem si neuvědomoval, že tady končí slastný život a začíná krutá realita.

S otcem jsem se potkal na autobusové zastávce. Dělal jsem jakoby nic. Počkal až nastoupíme a autobus se rozjede. Věděl jsem, že v plném autobusu lidí si otec nedovolí žádnou nepřiměřenou reakci.

"Tati?" Začal jsem opatrně.
"Ano?"
"Chtěl bych ti něco říct."
"A co?"
"Budeš dědečkem."
"Kým budu?" Jeho únava z očí zmizela. Zamračil se a zopakoval otázku, jakoby nevěřil svým uším.
"Dědečkem," zopakoval jsem s úsměvem. V tu chvíli jsem přestal bránit svým pocitům.
"Aha," řekl klidně a zadíval se z okna na ubíhající krajinu.

Zbytek cesty jsme seděli a mlčeli. Na nic se neptal. Jeho reakce byla pro mne nepochopitelná. Myslel jsem, že bude hudrovat, vyčítat, láteřit, ale nic. Vůbec nic!

Po příjezdu do naší vesničky se odebral do hospody. Domu přišel až pozdě večer. Nic neříkajíc se umyl, najedl a šel spát.

Druhý den se mnou mluvil jakoby se nic nestalo. Nesdílel radost, ale ani nic nevyčítal. Mlčel.

Až po dlouhé době jsem pochopil, proč se tak zachoval. Starost o nás mu nedovolovala mi cokoli vyčítat. Bál se, že bych odešel a on by nemohl pochovat své vnouče. Měl radost a zároveň starost. To co já si neuvědomoval, tak to on už věděl.

Škoda jen, že radosti netrvají dlouho. Celý rok nás obšťastňoval klouček. Ano, byl to syn. Kluk jak řípa!

Otec se s ním chlubil kudy prošel. O kočárek se doslova pral. Každá chvilka z vnoučetem byla pro něj vším. Já zas byl šťastný, že mohu ke svému dítěti v noci vstávat, dávat mu pít s flašky a přebalovat plínky. Každý okamžik byl pro mne rájem na zemi.

Ale jak jsem již napsal, žádná radost netrvá dlouho. Po roce jsem musel odejít na vojnu. Ona se odstěhovala ke svým rodičům a za mnou jezdila jednou za týden. Netrvalo dlouho, a nepřijela vůbec.

Od té doby se šťastné dny změnily v noční můru. Život ztratil smysl.

Tenkrát se změnil můj život podruhé. Změnil se mně, ale i ostatním lidem. Tenkrát se psal rok 1989.

Byli jsme mladí, příliš mladí na to, abychom si uvědomovali, jak moc nám jedna šťastná chvilka dokáže změnit celý život. Je úplně jedno o jakou chvilku jde.

O nás dvou? Ne, o nás jednom.

Řekla jsi "miluji tě", ale myslela jsi tím "mám tě ráda"?
Řekla jsi "toužím po tobě", ale bylo to "chci tě"?
Řekla jsi "vášeň", ale byla to "touha"?
Řekla jsi "my", ale bylo to "my", nebo "já a ty"?

Opravdu vyslovuješ slova tak, jak mají znít? Opravdu říkáš to co si myslíš, nebo to co si mám myslet? Opravdu chceš to já, nebo to mám chtít?

Je těžké pochopit to co říkáš, a ještě těžší to co chceš. Jedno slovo vyslovené dvěma nemusí mít jeden význam. Vyřčená myšlenka dvěma není jednou myšlenkou, ale pouhým oparem tužeb. Slova kryjí skutečný význam úmyslu. Proto nemůžeme být stejní, i když stejné věci děláme, stejné věty vyslovujeme a stejně smýšlíme. Stále budeme "ty a já", i když toužíme být "my". My jsme jen pro ty, kteří chtějí.

Z archivu papírového zápisníčku

Cesta

" Kráčím si cestou, kterou mi někdo jiný určil. Jdu pokorně, s hlavou skloněnou, a myslím jen na tebe, z nebe zrozenou. Ty jsi dala syna k nohám mým, ty jsi porodila toho, jenž jej sám Bůh políbil."

Tiše jsem se pomodlil, snad jen, aby to jiný neslyšel? Nebo proto, že se stydím vyslovit nahlas "věřím"? Ať je to tak nebo tak, nikdy jsem se k víře nepřiznal a ani ji netajil.

"Zlatá střední cesta," říká se, a já ji zvolil. Jdu si po cestě a modlím se. Modlím se za sebe, za děti, za lidi, za náš svět. Jdu po cestě a přitom ji hledám. Hledám ji nahoře i dole, hledám ji vpravo i vlevo. Jdu středem a cítím, že to není to co chci!

Moje cesta vede jinudy, ale kudy?! Kudy se mám dát?

"Ty jsi se mnou," zašeptám. Cítím tvou přítomnost, ale proč mi neporadíš, kudy se mám dát dál? Proč svojí rukou mocnou nepostrčíš mě? Bojíš se snad, že neposlechnu? Nebo jen z čisté moudrosti mě necháváš tápat po cestách, jenž nejsou pravé?

Kráčím a naslouchám. Štěrk s prachem skřípe pod nohami, vítr si s listím pohrává, a já jdu dál. Kráčím po cestě, jenž jen jeden cíl má.